Řekni proč - IV. Zpátky do minulosti, podruhé

kapitola IV. Zpátky do minulosti, podruhé


Schován za tmavě rudými závěsy stál Nicolas Lewis u okna ve své pracovně. Dvěma prsty odrhnoval draze vyhlížející látku kousek stranou, přesně tak aby bez problému sledoval dění v ulici a přitom zůstal nepozorován okolním světem. Až nepřirozeně světle modré oči se především upíraly k silnici, očekávajíce příjezd jednoho jejich pracovního volkswagena. Asi před třičtvrtě hodinou totiž Nickovi jeden z jeho mnoha asistentů, Michael, který především obstarával dovážky zboží a místo řidiče, přišel oznámit, že mu volali z Wilson Street, aby pro ně okamžitě přijel.
Nickovi se takováhle změna plánu zdála podezřelá. Nebylo to ani deset minut před Michaelovým příchodem, co mu Kvido volal, že se chvíli zdrží u Yaxavera Loose a pak že vezme Stara na pořádnou snídani do jednoho z těch nonstop fastfoodů. Musel mít důvod, proč se chce najednou vrátit tak brzy. Možná i vážný důvod a takové důvody Nicka v jeho podniku vždy zajímaly.
Michael se měl vrátit každou chvíli, cesta tam i zpátky mohla dohromady trvat nanejvýš čtyřicet minut, ale bůhvíproč se ještě pořád-

Ne, ne... konečně.
Na konec ulice přijelo masivní stříbrné auto. Stejně rychle jako se objevilo, se z Nickova zorného pole i vytratilo, jelikož jen co projelo kolem hlavního vchodu, zatočilo do podzemní garáže.
Nick poodešel od okna, pečlivě zatáhl oba závěsy do sebe, aby dovnitř nedohlédlo ani to nejbystřejší oko, a sedl si k pracovnímu stolu. Sotva uslyšel zaklepání, vzal si do ruky nějaké dokumenty a začal předstírat, že pracuje.
Michael nepočkal na vyzvání a vešel dovnitř. Nickovi nemohlo ujít, že se netváří zrovna nadšeně.
„Nicku,“ zachrčel a potichu za sebou zavřel dveře. „Jsem tady.“
„To vidím,“ přikývl a z předstírané slušnosti papíry odložil na místo, kde ještě před pár vteřinami ležely.
Michael si sundal z hlavy pletenou čepici a začal ji žmoulat mezi prsty. Možná také z neupřímné úcty, možná z nervozity... Nick by se ovšem nedivil, kdyby mu tady, do třiceti stupňů vyhřáté malé místnosti, jež si Nicolas nevytopoval pouze v zimě, ale nýbrž i kdykoliv jindy - jelikož když je člověku nesnesitelné teplo, daleko snadněji se z něho vydolovávají hříšně vysoké sumy peněz -, bylo pouhopouhé vedro.
„Oni, chrm...“ Michaelovi zachrčelo v krku. Odkašlal si.
Nick se zamračil. Kašlání totiž většinou znamenalo nemoc. A on by se velmi nerad dozvěděl, že je někdo z jeho zaměstnanců nemocný, i přesto nadále chodí do práce a ohrožuje tak veškerá jeho děvčata a chlapce svými bacily. Ucpané nosy a zarudlé oči povětšinou nejsou považovány za nikterak atraktivní a Nickova práce také spočívala v tom, udržovat své ovečky dostatečně přitažlivé.
„Kviďas se Starem jsou v obývárně,“ pokračoval Mick, „chtěli, abych přijel, protože je zavolala Lucina, prostě jen tak a... ale představ si, že ten Star, Nicku, ten Star zase vyváděl, očividně si nedával na tu svou hezkou tvářičku dostatečně pozor a takhle na rukou,“ Michael bezděčně mávl pravou paží nad levým zápěstím a následně i naopak, „takhle na rukou si udělal-“ a zarazil se.
V hlavě mu totiž začalo šrotovat... Nick většinou požadoval, aby mu hlásili všechno neobvyklé, co se za jejich pracovní doby stane. Ale Mick to nechtěl říct, ne zrovna tohle. Nechtěl mít s tímhle nic společného, nakonec by ještě seřvali jeho a to on nemá zapotřebí. Ne, kdepak, raději si počká, až to Nickovi sdělí sám Kviďas, to on má dnešní večer toho haranta Stara na svědomí. A i když se ví, že ten Star, Nicku, ten Star, je prakticky nezvladelnej, vůbec ne plachej jako byl na začátku, Kviďas ho měl přece hlídat. A až sem Kviďas přijde, Mick bude stát na chodbě za dveřmi, pěkně s uchem položeným na dveřích a bude si užívat, že to není on, na koho zloba Nickova tentokrát přišla...
„Co si udělal s rukama?“ Nick pozvedl obočí. Čekal.
„Nic, Nicku. Tohle se mě netýká, všechno ti později dovysvětlí Kviďas. To ostatně on za to může,“ odpověděl Michael, viditelně potěšený, jak si to hezky vymyslel.
Kámen, který mu spadl ze srdce, jakmile mu Eisvogel po dlouhém přemlouvání povolil a souhlasil s přesunutím oné schůzky o týden později, se Nickovi zase vrátil na původní místo. Vzal do ruky mobil a přestože byl Kvido jen několik pater od něj, vytočil jeho číslo. Jeho relativně dobrá nálada byla ta tam.
„Vypadni,“ zavrčel směrem ke dveřím.
A Mick s radostí poslechl.



„Ano, samozřejmě, tohle všechno platíme my.“ Kvido do Nickovi kanceláře vešel jako obvykle bez zaklepání. Už poněkolikáté za dnešní večer na Nicka jemně na znamení pozdravu kývl, jinak se ale dál věnoval hovoru. „Za předpokladu, že nám ji chcete odvést pryč z klubu, je značný příplatek. Občas se totiž stane- ...ale ne, samozřejmě, že ne. Je naší povinností postarat se o naše zboží- ...ano, o kvalitu taky.“ Kvido se podlézavě uchechtl. „...Samozřejmě. ...Ano, dobře, takže... jméno?“ Ze zadní kapsy vytáhl malý diář a začal si do něj zapisovat. „...Dobrá, tak se tedy uvidíme zítra. ...Od desíti hodin, ano. ...Přeji příjemný zbytek večera.“
Véčkový mobil konečně sklapnul a stejně tak i Kvido.
„Podívej, Kvido,“ začal Nick s předstíranou jemností, když se zrzek neměl ke slovu jako první, „nechceš mi něco říct?“
Kvido na sucho polkl a sklonil hlavu k zemi. Tenhle tři a dvacetiletý kluk nikdy nebýval jen tak nervózní. Stál nohama vždycky pevně na zemi, věděl, co chce a za čím si jde, byl si ochotný pro to jít a choval se, jakoby to na něj všechno jen čekalo. Byl vždy značně sebevědomý, až to mnohdy kráčelo s drzostí, jen před několika lidmi se v něm tohle všechno dokázalo zničehonic ztratit a jedním takovým byl právě Nick. A z Kvida nyní nervozita přímo číšila.

„Vlastně ani ne...“
„Mick je očividně toho názoru, že chceš.“
Kvido mlčel.
„Možná, že se u Yaxavera stalo něco, co by se ve skutečnosti stát nemělo,“ mluvil uklidňujícím hlasem. „Možná něco udělal Adrian. Možná je to celé jenom jeho chyba a ty za nic nemůžeš...“ Sám pro sebe se v duchu usmál, když k němu Kvido zvedl pohled a v obličeji se mu jasně rýsoval překvapený souhlas.
Ano, Nick přesně věděl, co na každé děti platí. Pokaždé je stačí zlákat na příjemný tón, tak, aby měli dojem, že by jim po případném doznání nehrozil žádný výprask. I když se Kvido snažil chovat jako dospělý, byl pořád ještě takovýmhle dítětem.
Nickovým dítětem.
A Nicolas Lewis nenechává provinilce bez trestu.
„Možná ano,“ přiznal nakonec neochotně.
„Dobře a co se stalo?“ zeptal se pomalu.
Kvido si otevřel diář, co pořád svíral v ruce, a začal si zevnitř na desky kreslit, jen aby se přitom nemusel dívat před sebe. „Zdá se, že pro příští dva týdny nebude Adrian dostatečně kompatibilní ke své práci,“ zamumlal, zatímco propiskou pečlivě obtahoval dvě do sebe zapletená kolečka.
„Co?“ zamračil se. „Počkej, asi jsem ti špatně rozuměl. Přišlo mi, jakobys říkal, že Adrian nemůže po příští dva tejdny pracovat. To se mi ale určitě zdálo, když oba víme, že je něco takovýho nemožný, protože Eisvogel si má pro něj přijít už za jeden jediný týden.“
Kvido ani nedutal, mlčel a dál si kreslil do svého pracovního diáře kolečka, čtverečky, trojúhelníčky, šestiúhelníčky, krychličky, banánky a hruštičky. Což pro Nicka byla stejně jednoznačná odpověď, jako kdyby mu odpověděl, že rozhodně slyšel správně.
„COŽE?!“ vybuchl. „Co tím sakra myslíš, že nebude moct pracovat?! Eisvogel nám už další šanci nedá, on musí – do prdele, MUSÍ pracovat, protože jinak jsme naprosto a totálně-“
„Nicku,“ zachraptěl Kvido tak hlasitě, aby to šlo přes celou místnost, z kouta kam zalezl, sotva Nick začal řvát, dostatečně slyšet. „Já za nic nemůžu, fakt ne. Ani Adrian. Zakázal jsem mu sice, aby na cokoliv sahal, ale on nemohl tušit, že mu ta žirafa praskne v ruce a-“
Nick ho přerušil mávnutím ruky. Vydechl nosem, zřejmě aby se uklidnil a po té se zeptal: „Žirafa?“
Kvido přikývl. „Znáš Yaxe, potrpí si na takový kraviny, jako jsou skleněný žirafy, nosorožci, králíci a podobný blbiny... a Adrian je zase takovej, že si na všechno musí sáhnout. Já mu říkal, aby to nedělal, měl jsem si ale uvědomit, že mě nikdy nemůže poslechnout, obzvlášť když ho postavím přímo doprostřed místnosti, v který je taková hromada blyštících se blbostí... stručně a jasně, pořezal si obě ruce a nebude je moct pro příštích čtrnáct dní používat.“
Nick se nadechl, jakoby se chystal znovu začít řvát, což v Kvidovi přirozeně vzbudilo obranou reakci. Automaticky se bojácně sklonil a zacpal si uši. Naštěstí Nick zase znovu vydechl. Popadl ze stolu skleněnou kouli sloužící jako těžítko a začal ji mačkat v dlaních tak, až mu bělaly klouby.
„Jak ta žirafa byla původně velká?“ vypadlo z něj najednou.
Kvido chvíli přemýšlel, než rukama ukázal zhruba půl metru.
Nick kývl a potichu zabručel. „Takže za to všechno může v podstatě Yax, že ano? Řádně nedbá na bezpečnost svých návštěv, když ve svém bytě jen tak rozestavuje tyhlety velké skleněné potvory. Adrian tudíž za nic nemůže, protože jistě jen procházel kolem, když o tu žirafu zavadil. A ta Yaxaverova žirafa... ho pak pořezala... Nemám pravdu?“
Kvido úlevou vydechl. Věděl, že Nickovi je samozřejmě jasné, jak to tam ve skutečnosti probíhalo, vždyť mu to přece sám před chvíli řekl. Popravdě někde hluboko uvnitř sebe tak trochu i čekal, že by mu to mohlo takhle lehce projít, ačkoliv mu totiž nedával skoro žádné příležitosti rozčílit se, jakmile něco provedl, Nick spíš hledal chybu na straně jiných - a stejně tak tomu bylo i pochopitelně Lucy. Kvido si ale nebyl jistý, co se týče Adriana. Možná že s ním Nick dělal dříve daleko bližší věci než kdy s těma dvěma, nikdy k němu ale neměl tak blízko, co se týká citů. Byl proto vděčný, že z toho hvězdičku tentokrát vynechal. Na Yaxaverovi mu nijak zvlášť nezáleželo. Třebaže ho dnes Loose oslovil jako svého nejmilejšího kamaráda, i do těch obyčejných měli vždy poměrně daleko.
„Jasně, Nicku. Přesně tak to bylo.“



Adrian se převalil na druhý bok a zabořil hlavu do polštáře. Rozkošnicky se nadechl. Mimoděk se usmál, načež z jeho rtů unikl tichý povzdech. Na nose ho šimralo sluníčko, zřejmě v noci zapomněl zandat závěsy, jemu to ale kupodivu nevadilo... protože když nasál vůni bavlněného povlečení, příjemně ho zašimralo v podbříšku, nutilo ho to nadechovat se znovu a znovu a on měl jednoduše pocit, že cítí...
Severuse.

Ale počkat... od doby, kdy začal pořádně vydělávat, Adrian nevlastnil žádné bavlněné povlečení, potrpěl si na satén, a navíc... jak by tady, ve svém malém bytečku v Gillinghamu, mohl cítit Severuse Snapea?
Adrian se posadil. Vzbudil se raz dva, trvalo mu jen pár vteřin, než si uvědomil, že tohle rozhodně není jeho byteček a kde se to vlastně ve skutečnosti nachází.
Natáhl obě ruce do vzduchu a zakryl si obličej před otravně svítícím sluncem.
Za boha si nedokázal vzpomenout, jakto že dokázal usnout a kdy vůbec. Když tu noc následoval Severuse po schodech do prvního patra, přísahal si, že nesmí za žádnou cenu spát, že probdí celou noc a bude trpělivě čekat na případnou hrozbu. Protože kdyby usnul, dobrovolně by se tak vydal na Snapeovu milost a nemilost a to on neměl rozhodně v plánu. Pamatoval si akorát, jak ho sem Severus dovedl, jak mu ukazoval koupelnu a řekl mu, že kdyby měl hlad nebo žízeň, smí si v kuchyni cokoliv vzít. Adrian mu vzdorovitě oznámil, že od něj nic nechce, že koneckonců ani nechce být tady a že nerozumí, kvůli čemu ho odvedl uprostřed jeho pracovní směny sem a nutí ho tu spát a kde to zatraceně vůbec jsou, načež zalhal, že se mu tu vůbec nelíbí. Severus reprodukovaně odvětil, že až zítra, že kdyby mu vše začal vysvětlovat už teď, nejspíš by uprostřed toho vyprávění Draco usnul a že říct mu pouze něco by nemělo smysl, protože by stejně vůbec nic nepochopil, jelikož jedno navazuje na druhé a je jednoduše potřeba, aby to slyšel celé najednou.
Ano, to si Adrian pamatoval moc dobře. Po té ho Severus bez použití slov, pouze svým výrazem plného očekávání a černýma očima, kterými ho probodával, prakticky donutil, aby vypil ten jeho uklidňující čaj a pak... - no, jasně, ten čaj. Určitě usnul kvůli němu, protože jeho vzpomínky právě končí ve chvíli, kdy Severusovi vrací prázdný hrnek.
Zatraceně, on věděl, proč to nemá pít.

Adrian se otočil ke slunci zády a začal si protírat oči hřbetem ruky. Prsty a dlaně měl totiž ještě pořád svázané obinadly a když se na ně později podíval, všiml si, že jsou na poraněných stranách prosáklé krví. Potichu zaklel a vrávoravě se postavil. Vrávoravě proto, že si musel dávat velký pozor, aby se přitom omylem rukama neopřel o postel, a zřejmě navíc nebyl tak úplně probuzený, jak si původně myslel.
Opatrně popadl svou tašku a vydal se někam, kde jen namátkově tušil koupelnu.
I navzdory tomu, že mu její polohu Severus včera ukazoval a že tohle nebyl nijak extrémně velký dům, tu byl trošičku dezorientovaný. Cítil se totiž, jakoby prospal nejméně týden a ke všemu tvrdým a bezesným spánkem, jako kdyby byl v komatu nebo omdlel. V hlavě měl podivně prázdno, v krku měl sucho, nohy se mu pletly do sebe, kručelo mu v břiše a trochu se motal.
Naštěstí hned za prvními dveřmi, které namátkou otevřel, byla koupelna. Rozhodně naštěstí, protože jen v těch nejdivočejších snech by si Adrian dokázal představit, co by se stalo, kdyby čirou náhodou nevešel tam, kam mířil, ale někam úplně jinam... někam, kde by se to tvářilo jako další ložnice, bylo by to daleko více prosyceno Severusovou vůní a kde by se samotný Severus zrovna převlékal z nočního úboru do denního...
I když v Adrianových nejdivočejších snech by Severus Snape spal nejspíš nahý.
Odhodil si tašku na skříňku vedle umyvadla, o jehož okraj se následně i opřel. Bylo mu špatně, byl zpocený, tak moc, že se mu tričko lepilo na břicho, a žaludek se mu bolestivě kroutil hlady. Když se na sebe podíval do zrcadla - na sebe, na toho kluka s dlouhými rozcuchanými vlasy, sotva znatelnou pihou pod levým okem, suchými rty a s odporným flekem na krku, na němž šly jasně rozpoznat otisky zubů toho nechutného Řeka, Itala, Španěla nebo co to bylo - cítil se víc špinavý než kdy jindy.
Možná právě proto, že se nejednalo o jeho zrcadlo, ale o to Severusovo.
Odvrátil od něj pohled a raději jej zaměřil na své ruce. Ani obvazy však nepůsobily přespříliš vábně. Pot způsoboval, že nevoněly nijak příjemně, ostatně stejně tak jako všechno jeho oblečení, které měl na sobě, které nosil celý minulý večer a v kterém také i spal. Pach zaschlé krve ovšem hrubé látce jako jediné dodával ten správný nádech nechutnosti.
Co nejrychleji a zároveň co nejopatrněji, jak v danou chvíli dovedl, si začal obvazy sundávat dolů. Vzhledem ale k tomu, že měl zavázané obě ruce, to šlo poměrně špatně a pomalu a ať se snažil sebevíc, počínal si spíš nemotorně než zdařile. Samozřejmě, Yax mu říkal, že by měl o převázání požádat někoho dalšího, ale copak mohl jen tak jít a říct si Severusovi? I kdyby překonal svou hrdost, kdyby překonal svůj stud, a skutečně šel, a kdyby Severus nakonec svolil, Adrian si byl jistý, že by trval na tom, aby mu ruce mohl vyléčit pomocí kouzel a právě to on nechtěl. Tehdy se vzdal kouzel se vším všudy, navždy, a to měl také v plánu dodržet...
Ledaže by mu Severus nabídl vyčištění jeho oblečení, protože to skutečně potřeboval. A taky sprchu. A svá voňavá tělová mléka a vlasové krémy z bambuckého másla a vanilky. A parfémované ubrousky, které v noci vypotřeboval. A ovocné balzámy na rty. Nebo třeba rovnou celou svou koupelnu. A nejlépe s Darlin, která by mu připravila vanu s horkou vodou a hromadou bublinek, umyla mu hlavu, udělala masáž a s pusou na dobrou noc ho pak uložila ke spánku. Ano, to skutečně potřeboval.
Ach, Darlin... měl by jí zavolat a urovnat si to s ní.

A taky že to udělá, jen co vyřeší tuhle jednu malou záležitost...



V místnosti vládlo ticho. Přestože u stolu seděli celkem čtyři lidé, nikdo ani nemukl. Již na první pohled největší z nich, tmavý muž v rudém hábitu, upřeně zíral do svého šálků čaje. Nezdál se ovšem nijak vzlášť soustředěný nebo rozčílený, i přes svůj výstřední vzhled působil dojmem mudly, který pouze čeká na projíždějící autobus a je mu vlastně ve skutečnosti jedno, jestli přijede za hodinu, za dvě, zítra nebo až za týden.
Mladík s brýlemi, krkavčími vlasy i pohledem zas pečlivě sledoval člověka před sebou - stejně tak černovlasého, ovšem o poznání staršího-, jakoby snad doufal, že když na něj bude dlouho zírat, zničehonic vstane a udělá něco... konečně něco.
Severus ale jeho pozornost nevnímal. Četl si v novinách a popíjel čaj stejně, jako kdyby tu nikdo další nebyl.
Hermiona seděla hned vedle něho. Když se na něj dívala ona, v jejích očích se odrážel úplně jiný výraz než u mladíka naproti nim. Občas se rozhlédla, prohlédla si všechny přítomné a zase se s očima vrátila k Severusovi. Jako jediná se svého čaje za celou dobu nedotkla.
Sama pro sebe si povzdechla, nejspíš proto, aby se ozvalo i něco jiného, než to pouhé šustění stránek, jak jimi Severus otáčel, a podívala se nad levé zápěstí.
„Bude půl šesté.“ V té tichosti se její hlas odrážel od stěn.
Severus beze slova otočil další stránku. Brýlatý mladík se na ni podíval.
„Půl šestý?“ nevěřil. „To už jsme tu tak dlouho?“
Hermiona svůj zrak opět nenápadně stočila na muže vedle sebe. „Možná bych mohla jít a Draca vzbudit...“
„Není třeba,“ odpověděl přehnaně prudce.
Ztrápeně se otočila na kouzelníka v rudém hábitu a co nejtišeji na něj zašeptala. „Kingsley...“
Oslovovaný k ní vzhlédl. Několikrát zamrkal, než si zřejmě uvědomil, co se po něm žádá. „Já si naopak myslím, že je to celkem dobrý nápad,“ promluvil náhle.
Severus se na něj podíval. Hermiona protáhla obličej, zklamaná tím, že to nebyla ona, kdo mu stál aspoň za ten jeden jediný pohled.
„Víš, měl bys pochopit, že nemáme moc času,“ pokračoval Kingsley hlubokým hlasem. Mluvil pomalu a vypadal, že si věty dopředu rozmýšlí. „Na ministerstvu je hodně věcí, co každej z nás ještě dneska musí zařídit. Každej den to tak je, vždycky to tak bylo. Není to žádný ulejvání, jak si myslíš, je to skutečná práce. Měli jsme se během hodiny vrátit, ale těch už ve skutečnosti je... v kolik že jsme přišli, ve tři? Jednoduše už musíme jít. Hermiona s Harrym ti už zkontrolovali všechny zásoby, stačí jen, abys konečně přived toho kluka.“
Severus mlčel. Hermiona, ani ten mladík z něj nespustili oči.
„Severusi... Draco Malfoy je pohřešovaný, musíme ho vidět a mluvit s ním hned... jestli tedy nechceš být žalovaný za ukrývání hledané osoby.“
Na setinu vteřiny přimhouřil oči. Působilo to spíš jako tik než-li zlověstné přivření. Nechtěl Draca budit, chtěl, aby spal tak dlouho, jak jen potřeboval. Čaj, který mu včera uvařil, byl jeho vlastní receptura, měl ho přivodit ke klidnému spánku beze snů, tak dlouhému, jak to jen Dracovo tělo dovolí. Rozhodně mu ho nedával proto, aby pak následně šel a vzbudil ho. Kingsleyho Pastorka si ovšem vážil, nikdy od něj nedostal jediný podnět k tomu nevěřit jemu nebo jeho úsudku, a jestli si tedy myslel, že už nastal nejvyšší čas Draca vzbudit, zřejmě tomu tak tedy bylo.
„Dobře,“ řekl nakonec a jakoby nic se opět vrátil ke čtení.
Hermiona nevěřila svým uším. Hlasitě vydechla, než ale stačila cokoliv říct, Kingsley se k ní obrátil a nevědomky proud jejích nachystaných slov přerušil.
„Hermiono, dojdeš tam tedy, prosím tě?“
Němě kývla a postavila se. Nemusela čekat, až jí Severus vysvětlí, kde se co nachází, z jejich pravidelných návštěv pověřených ministerstvem se tu vyznala dostatečně. Jak by taky ne, byl to jen malý dům o šesti pokojích, nic obrovského nebo světoborného, kde by se mohla ztratit. A že se i přes svůj vynikající orientační smysl v nejednom rozlehlém sídle již ztratila...



Jak se ukázalo, sundání obvazů nebylo ani zdaleka takový problém, jako když si potom, co si ruce pečlivě omyl, musel následně ovázat ty čisté. Nejdříve si zkusil pokrčené dlaně natáhnout, ale sotva tak udělal, potichu zasyčel a stáhl je opět do původní polohy. Rány byly zjevně příliš čerstvé, aby s rukama mohl jen tak manipulovat.
Nebyl by to ale Adrian, kdyby si s tím nakonec šikovně neporadil... asi po dvacátém osmém přehnaně opatrném pokusu totiž nakonec vyprskl několik sprostých slov, ledabyle si obinadlo několikrát obvázal kolem ruky, nevnímaje bolest vytvořil na konci pár nemotorných uzlíčků, načež to samé udělal i na ruce druhé a bylo hotovo.
Samotného ho překvapilo, jak to najednou šlo snadno a rychle. Možná si je nakonec utáhl trochu moc, ale právem na sebe mohl být pyšný. A taky se nahlas samolibě pochválil.
A pak ještě jednou, když si z kabely vytáhl kartáček na zuby, zubní pastu, kartáč, kosmetickou taštičku a dámský parfém od Gabriely Sabatini. Už kdysi dávno si všechny tyhle věci naučil nosit u sebe. Stejně tak jako náhradní spodní prádlo a triko na převlečení, jenž si ale tentokrát jako na potvoru zapomněl. Návštěvy oplzlých a starých milionářů, které, jak sami říkali, ne zřídka kdy velice přitahovala ta jeho malá nemravně vybízející pusinka, ho totiž časté hygieně v určitých partiích dostatečně samy naučily.

Akorát si s menšími potížemi stihl vyčistit zuby, umýt se, kde se dalo, vyměnit špinavé tričko za čistou mikinu, učesat se a navonět, když na dveře někdo zlehka zaklepal.
Adrian rychle odhodil růžovou voňavku zpět do tašky a spěšně se na sebe ještě jednou podíval do zrcadla. Nejdřív se všechno zdálo v relativním pořádku, ale když mu oči sjely na krk, potichu zaklel. Kvůli tomu, že vůni použil jako poslední, make-up, který si nanesl kvůli zakrytí toho nechutného cucfleku, se začal nepatřičně roztékat a to všude, kde být neměl. Jediné místo, jenž teď nezakrýval, byl právě onen fialovo hnědý flíček. Rychle se pustil do opravování škod, zaklepání se ale ozvalo podruhé
„Draco?“
Po zaslechnutí toho hlasu značně zvolnil tempo. Tohle totiž nebyl Severus a pokud to nebyl Severus, neměl jediný důvod spěchat.
„Draco jsi tam?“
Nechtěl jí odpovídat. Co jí vůbec bylo potom, jestli tam je nebo není? Byl si ale vědom, že Severus by ji tu určitě nenechával jen tak samotnou procházet. Musela tu být na jeho pokyn, zatímco samotný Severus zřejmě čekal na hlášení o jeho stavu přítomnosti. Možná by se jí měl nějakým způsobem ohlásit... beze slov... třeba hodit na dveře pár mýdel, upustit ručník, rozbít zrcadlo nebo... sakra, ale jak měl vědět, co by Severus udělal nebo ne? Vždyť si ještě včera myslel, že by k sobě Grangerovou nepustil vůbec a ona se tu přitom chová jako doma a peče mu karamelové koláčky...
„Draco, já vím, že tam seš, slyšela jsem tě...“
Slečna vševědka... Protočil si sám pro sebe oči a naposledy si doupravil make-up.
„V pokoji pro hosty jsi nebyl a kdybys odešel, někdo z nás by tě viděl. Okno je moc vysoko na to, abys z něj skočil a ani nebylo otevřený, navíc není nikdo další, kdo by uvnitř mohl být. A z pod dveří svítí světlo, takže-“
„Co chceš?“
Hermiona strnula, když se jí podíval z příma do očí. Byla vyšší než on, vždycky byla, přesto jí pohled, kterým si ji prohlížel, dával pocit, že ve skutečnosti to ona je někde hluboko hluboko pod ním.
Zkřížila si ruce přes prsa.
„Měla jsem tě jít vzbudit, ale jak je vidět, už nemusím... Dole na tebe všichni čekají.“
Normálně by měl chuť se zeptat kdo všichni, pokud se však měl ptát jí, raději svou zvědavost krotil. Sebral si svou koženou kabelu a z koupelny odešel, přičemž do Grangerové nezapomněl omylem strčit. Dřevěné schody do předsíně seběhl, kupodivu ani trochu nezavrzaly, a hned zamířil do kuchyně. Ne, že by mu záleželo na tom, co říkala, už od chvíle, kdy se probudil, měl v plánu tam jít jen, co prodělá nezbytné ušlechťování. Udělal by to tak jako tak.

A teď toho trochu litoval. Opravdu jen trochu, protože věděl, že jestli se chce odsuď dostat co nejrychleji zpátky domů, nejdřív bude muset se Severusem prohodit pár slov. Přinejmenším proto, aby mohl zavolat Kvidovi, kam si pro něj má přijet.
Když se po příchodu do místnosti jeho zrak střetl s tím Severusovým, Adrianovi se stáhlo hrdlo nervozitou, a jakmile si následně prohlédl i ostatní, přidali se k tomu ponížení a stud. Měl pocit, jakoby se na jeho těle znenadání objevila silná vrstva špíny. Kdyby dostal šanci vrátit čas a ocitnout se znovu nahoře v koupelně, použil by sprchu i bez dovolení, okamžitě a dlouho, a to i na úkor svého veškerého slušného chování.
Slyšel, jak Grangerová, která dolů evidentně tolik nespěchala, přišla jen pár vteřin po něm, ale neotočil se po ní. Jestli totiž existoval někdo, jehož přítomnost by ho dokázala rozhodit ještě víc než ta její, seděl právě před ním a s kamenným výrazm na něj upíral oči.
Harrymu Potterovi to nesmírně slušelo. Vlasy měl o něco kratší, ne tak rozcuchané a nepoddajné jako dřív. Rysy ve tváři měl jasněji řezané, na nose se mu nemačkaly žádné přitroublé kulaté brejličky, které nosil, co si Adrian pamatoval, nýbrž krásné obdelníkové brýle bez obroučků. Kvůli upnutému tričku šlo vidět, jak svalnaté má nyní paže - žádný extrém, ale od jejich posledního setkání to změna byla výrazná - a i takhle v sedě se dalo poznat, že se celá jeho postava změnila k lepšímu. Jediné, co na něm zůstalo přesně takové jako kdysi, byla jizva na čele a zelené oči. I když by byl Adrian klidně schopný odpřísáhnout, že i ty se mu zdají podstatně tmavší.
První sebesarkastická myšlenka, která mu při pohledu na něj projela hlavou, byla, že zatímco on za těch pár let výrazně zženštil, Potter naopak zmužněl. Bylo to vlastně úplně poprvé, kdy si doopravdy uvědomil, jak moc femině musí oproti dřívějšku vypadat a jak moc se mu to i ve skutečnosti líbí. A za to mohla pouhá Potterova přítomnost.
A pak už si jen v duchu říkal, jak hluboko klesl... Nikdy si kvůli své současné práci nepřipadal podřadný, nečistý nebo něco míň, než kterýkoliv jiný normálně žijící člověk. Ne, při vstupování do Rums ho vždy přepadaly naprosto obrácené pocity... Cítil se chtěný a zbožňovaný... obdivovaný a zvrhlým způsobem milovaný... každý šestý zákazník chtěl jeho, byl nejvíce využívaným klukem v celém klubu. Samozřejmě, dost se to lišilo od toho, co prožíval, když se prodával na ulici. Na těch několik měsíců velmi nerad vzpomínal, už kdysi dávno si je zastrčil někam dozadu své hlavy, společně se vzpomínkami na své rodiče a kouzelnický svět, a předstíral, že nikdy nic takového nezažil, ani nepoznal. Nebylo to to samé jako nyní a Adrian to ani za stejnou práci nepovažoval. Protože od doby, kdy pracoval pro Nicka a pod jeho ochranými křídly, mu to dávalo všechno, co potřeboval a co si kdy přál, včetně přátel... Za nic na světě by to nevyměnil.
Moc dobře si uvědomoval, že nikdo, kdo se v tomtéž prostředí nepohybuje, nemůže tyhle jeho pocity pochopit, obvzlášť pokud-li znal Draca Malfoye. On by se vlastně ani nenamáhal aspoň to zkusit vysvětlit, obvzlášť ne Potterovi nebo Grangerové.. a právě proto se momentálně cítil tak nízce. Protože věděl, co si o něm musí tihle dva - a vlastně i kterýkoliv další kouzelník v Británii, jelikož Adrian nepochypoval, že tuhle pikantnost si tihleti dva rozhodně nenechali pro sebe - myslet... že ten povýšený aristokrat Malfoy, ten, který si tolik potrpěl na čistou krev a který vždy okolnímu světu dával tolik najevo svou nadřazenost a dokonalost, se teď někde živí jako panenka na hraní pro prachobyčejné špinavé mudly...
A už za tenhle náhlý pocit méněcennosti k Potterovi cítil tu samou nenávist jako před lety.

Potter se postavil a udělal k němu několik kroků blíž. Hvězdička si popošlápla a nemotorně si zastrčila dlouhé vlasy za ucho. Stáli kousek od sebe, Potter na ni mhouřil oči a prohlížel si ji.
Adrian překřížil ruce na hrudi. S potěšením si následně uvědomil, že za ty roky se sice mohl z Pottera stát sebemužnější muž, ale že je pořád znatelně menší než on
„No... žije,“ pokrčil nakonec Potter rameny a znovu se nevzrušeně posadil ke stolu.



Ačkoliv se večer teprve blížil, na jednom lůžku se na sebe mačkali ve spánku dva lidé. Postel byla malá, určená pro jednoho - nebo maximálně pro dvě malé děti, avšak rozhodně ne pro dva dospělé jedince. Těm dvoum to ale očividně nevadilo. Tiskli se k sobě v mileneckém objetí a nezdálo se, že kdyby zrovna hluboce nespali, stěžovali by si na nedostatek pohodlí.
Jejich relativní spokojenost jim ovšem nebyla dopřávána příliš dlouho. Ticho proťalo náhlé vyzvánění mobilu. Chvíli se nic nedělo, třebaže se oba obyvatele postele probudili, ani jeden se neměl k pohybu. Zřejmě doufali, že se ten otravný zvuk vypne sám nebo že něco udělá ten druhý.
Nakonec se ale přece jen ozvalo otrávené zamručení.
„Zvedni to...“
Jejich poloha se ani trochu nezměnila.
„Hmmhm...“ zamumlal druhý v odpověď.
„No tak...“
„Hemm-hm-mm...“
„No tak dělej... stejnak je to určitě tvůj.“
„Hm-hm!“
Nádech. „Kvido... lásko... zvedni to nebo až vstanu, otřískám ti to o hlavu.“
Zrzek ještě pár vteřin počkal, než konečně neochotně rozlepil oči. A dalších několik vteřin trvalo, než konečně vydoloval ruku zpod vedlejšího těla a natáhl se po drnčícím mobilu.
„Co bych pro tebe neudělal,“ zamručel, zatímco mžoural na display, aby zjistil jméno volajícího. „To je táta...“ řekl mimoděk, trhnutím dlaně mobil rozevřel a přiložil si ho k uchu. „No?“
„Ježiši, to ti to vždycky musí trvat tak dlouho, než to zvedneš? Co děláš?“
Kvido se podíval na hodiny na nočním stolku. Bylo něco málo po šesté. „Co bych asi tak mohl v tuhle hodinu dělat... lezu na Mount Everest jen v trenýrkách a šále a táhnu si za sebou sáňky. Slyšel jsem, že v tuhle dobu se tam sáňkuje moc krásně.“
„Oukej, tak až to tam doděláš, okamžitě jeď ke mně domů. Potřebuju, abys dneska otevřel klub ty. Nikdo jinej to teď vzít nemůže a já ještě něco musím zařídit. Stačí když všechny pustíš dovnitř, klíče jsou normálně na věšáku a... však to všechno znáš, nebudeš to dělat poprví. Do desíti tam budu. A pospěš si, už před chvílí bylo pozdě... hele, posloucháš mě vůbec? Kvido...? ...Kvido! Tak slyšíš!?“
Zrzek sebou trhl. Hluboký hlas na něj doslova působil jako ukolébavka, stačilo málo a znovu by usnul. „Ale jo...“
„A co jsem říkal?“
„Řekl sem, že jo!“ odsekl otráveně. „Hned tam budu,“ dodal trochu klidněji.
„Dobře... A mimochodem, s Loosem jsem už všechno vyřešil. Jako kapitál má Adrian to odstranění zadarmo. Nebo... lépe řečeno, jde to všechno na Loosův účet.“ Podle jeho tónu se dalo poznat, že je z dané informace velice potěšený.
„To je hezký,“ zamumlal Kvido nepřítomně. „Tak se měj, chci se jít ještě osprchovat.“
„Tak jo, nazdar.“
Bez ohledu na to, že podle volajícího ono otevření spěchalo, Kvido odhodil mobil zpět na zem a unaveně zabořil hlavu do polštáře.
Osoba po jeho boku se k němu přitulila. „Kdo to byl?“





A/N: A komentáře? Bohatě mi postačí, když pouze napíšete, že čtete a chcete si přečíst pokračování. Nebudu sem přidávat další kapitolu, pokud o ní neprojevíte zájem.

3. Kapitola || 5. Kapitola

VIII. Koketování s pomeranči VII. Malá vítězstvíVI. Někdy se i chladná rána mění v hřejiváV. Poprvé, naposled a všechno mezi tímIV. Zpátky do minulosti, podruhéIII. Zpátky do minulosti, poprvéII. Něco je špatněI. Ocejchovaná hvězdičkaŘekni proč - úvod